Dušičková.
Nad hrobskými vrátky.
Z nálady na prahu města mrtvých.
Zase sešel se rok s rokem, mrazivé mlhy z rána válejí se krajem, v němž odumírá vegetace a my v této smutné době roční skláníme opět šíje nad rovy těch, kteří nás předešli v odchodu do Neznáma, dumáme nad jejich hroby, truchlíce a přemýšlejíce. Počítáme při výroční inventuře, jaké máme ztráty v řadách mužů a žen, jež nám Smrt odervala, mluvíme o ztrátách, neznajíce náhrad a nevědouce, jakých ztrát ještě utrpíme. Kdož by neznal písně opěvující smrt od Bornharda z Clairvaux: „Ubi sunt, qui ante nos in mundo fuere; veni ad tumulos, si eos vis videre!“*) Miliony křesťanského lidstva jakoby v těchto dnech uposlechlo této výzvy, kde kdo s kvítím v ruce putuje ke hřbitovům, na nichž — ne sta, nýbrž statisíce zlatých srdcí odevzdáno jest Matce zemi. Byla-li naším vůdcem po celý rok radost ze života, v těchto dušičkových dnech uvádí nás z měst ke hřbitovům pieta k mrtvým. Před lety chodíval k olšanským hřbitovům neznámý, tajuplným nimbem záhady obestřený, starý pán, bělovlasý a přihrbený a přišel o Dušičkách až k večeru. A skoupil všecky neprodané věnce od chudáků po desíti, patnácti krejcařích a zanéstí je dal do zadu na hřbitovy a tam je kladl na hroby opuštěné, pokud mu jen počet stačil. Chudina mu děkovala a tak nejeden chuďas zaslzel, když nalezl na hrobě svého drahého věneček, třebas jen z promoklého barevného papíru. Tento stařec, toť byla vtělená alegorie Piety.
Lidé, věřící v posmrtný život, znázorňují si víru svoji náhrobky, na nichž své credo vyjadřují citáty různých filosofů i básníků, k těmto mohylám svých milých dnes i zítra putují, s mrtvými jakoby se živými rozmlouvají a věří, že mrtví sdílí s námi naše radosti i strasti. Lze také psychologické pravdě děkovati, že křesťanské umění obralo si život posmrtný za nevyčerpatelnou studnici k výtvarným dílům, která překonala věky, hřbitovy samy staly se časem stálou výstavou památníků toho druhu.
„Hřbitove, hřbitove — zahrado zelená,
do tebe sejí se ta drahá semena!…“
žaluje se v národní písni, jejíž neznámý skladatel myslil asi na starý, malebný hřbitůvek moravský. Nové hřbitovy, zvláště v městech, lze nazvati již i nádhernými, architektonicky upravenými, smutečními parky, k nimž doba moderní přičlenila i urnové háje s popelem těch, kteří před smrtí vyslovili poslední přání, aby tělo jejich odevzdáno bylo očišťujícímu živlu - ohni. Doznati však sluší, že přece jen v době předbělohorské naši předkové dbali více úpravy svých hřbitovů, nežli po bitvě na Bílé Hoře. Od polovice XVI. věku začalo se horliti i to, aby hřbitovy překládaly se za města. Myšlenka ta již tehdy narazila na odpor bohatého měšťanstva a proto začátek stal se při chudásech. Ty vynášeli nejdříve za brány městské, na hřbitovy předměstské nebo ke vzdálenému kostelíku či kapličce, která byla tu často jen k tomuto cíli postavena. Chudým se to však nelíbilo, ačkoliv je Bavorovský ve své Postille ujišťoval, že to není nic zlého, dává-li se křesťan pohřbíti za městem.
Pohřby žehem mají také svoji historii. Roku 1610 vyzýval Guarinoni občany, aby „když nechtí mrtvol spalovati, jak činívali staří, aby aspoň hřbitovy kladli za město“, neboť „výpary z městských hřbitovů v létě jedovaté bývají, z čehož nemoci vznikají“. Toto přesvědčení po dlouhá leta hájil také, letos právě zesnulý, bývalý fysik hlav. města Prahy dr. Záhoř tak dlouho, až v Praze přikročilo se k pohřbívání ohněm.
Svítívalo se také na hřbitovech. Ale nejvíce za dob moru a jiných nákaz. V takovýchto dobách bylo přísně nařízeno, aby na ryncích na hradbách i na hřbitovech veliké ohně, dnem i nocí byly páleny, aby se povětří vyčistilo nad celým městem vůkol. Že takové ohně obzvláště v noci příšeru morové doby zvyšovaly, rozumí se samo sebou. Mrtvoly morem zemřelých vkládány byly na hřbitově při kostele farním a to obyčejně do připravených již šachet. K odnášení mrtvol za moru určeni byli zvláštní lidé, kteří za nepatrný jen groš na práci tu se najímali. Byli ovšem i zvlášť označeni na šatě nápadným znamením, „aby se jich lidé šetřiti mohli“. Celkem se však naši předkové moru tak nebáli, jak si dnes představujeme, „in articulo mortis“ byli dost otužilí, za to však neváhali a i před hrobskými vrátky dovedli se rozveseliti, i před hřbitovem se pilo, hrálo a křepčilo jako v konci masopustu. V Plzni dokonce jakýsi dudáček, zpit jsa, spadl v noci do otevřené jámy k mrtvolám a tam tak dlouho dudal, až ho k ránu lidé vytáhli…
U hřbitovů pražských bylo již o minulé neděli rušno, jako o pouti. Po této stránce hřbitovy olšanské soustřeďují hutný život nejvíce, také u smíchovského hřbitova „Na Malvazince“ víří od několika dnů frekvence nebývalá. A tak s různými, truchlivými vzpomínkami projdete hlavně dnes „městem mrtvých“ a ne-li městy samy, tož aspoň vzdálenějšími „mrtvými obcemi“. A všecka tato místa posmrtného, klidného společenství vyzdobena jsou květy, jak se to sluší o svátku mrtvých. Jsou však i hroby opuštěné. Ten stařeček, který kdysi věnčil poslední útulek neznámých na Olšanech, má následovníky v těch, kteří aspoň myšlenkou vzpomenou si na zapomenuté. A pietní vzpomínka nebo uctění památky mrtvého bývá někdy lepší, nežli pompesně vypravený věnec.
O. F.
Načítání komentářů...