Netanjahu nevyhrál ani neprohrál. Počká si na konečné výsledky

Izrael má za sebou napínavou volební noc

Volební noc v Izraeli je zvláštní žánr: nejdříve přijdou průzkumy, které mají povahu věštby, a teprve k ránu se začne skutečně počítat. Tentokrát byl rozdíl mezi věštbou a skutečností větší než obvykle.

Ve 22 hodin, když se zavřely volební místnosti, dával Kan 11 poměr 51:51. N12 o něco později 52:50. Kanál 14, který je Netanjahuovi nakloněn, mu přisoudil 60 mandátů a jasné vítězství. O pár hodin později se ukázalo, že ani jedno nebylo pravda.

Skutečné počítání se přelévalo. V 5:50, po sečtení 31 procent hlasů, měl Netanjahuův blok 59 mandátů. V 7:30, po polovině, 55. V 9:22, po šedesáti procentech, 56. V 10:07, po 66 procentech, 54 - a v tu chvíli začalo být jasné, že ani jeden tábor nedosáhne na 61. Ve 12:35 komise potvrdila 54:49:17.

Kdo usnul ve dvě ráno, probudil se do jiné země.

Je to poučení i pro novináře: exit polly v Izraeli nejsou prognóza, je to hod kostkou. Tentokrát podcenily oba kraje spektra - Likud i arabské strany - a přecenily Jašar!, který večer vypadal na 19 až 21 mandátů a nakonec má 22, tedy víc, ale s jiným rozložením sil kolem sebe, než si asi představoval.

Aby bylo jasné, co se vlastně stalo: tyto volby nebyly důsledkem pádu vlády. Byly důsledkem dohody, kterou si vládnoucí koalice odhlasovala sama.  

Pětadvacátý Kneset vznikl po volbách v listopadu 2022. Vláda pod Netanjahuem se ujala úřadu v prosinci téhož roku a vydržela téměř čtyři roky, což je na izraelské poměry nezvykle dlouho. Koalice se rozpadla na otázce, která izraelskou politiku pronásleduje od vzniku státu: na odvodech ultraortodoxních charedim.

Zákon o odvodech, který měl tuto výjimku upravit, koalice nedokázala prosadit. Strana Sjednocený judaismus Tóry přestala Netanjahua považovat za partnera, který je schopen svůj slib splnit. V květnu 2026 podala sama koalice návrh na rozpuštění Knesetu, aby proces kontrolovala, a v noci z 16. na 17. července 2026 ho plénum schválilo ve druhém a třetím čtení poměrem 62:0. Pro hlasovali jen koaliční poslanci; opozice se nezúčastnila. Rozpouštěcí klauzule byla přilepena k novele zákona o financování stran. 

Než se Kneset rozešel, stihl legislativní blitz, který je pro pochopení těchto voleb podstatnější než kterákoli kampaň. Poslanci schválili základní zákon o studiu Tóry, zákon o zmrazení zatýkání charedimských dezertérů, zachování dvaatřicetiměsíční základní služby (43:12), zrušení reformy kašrutu, zákon o genderové segregaci na univerzitách a zákon oslabující právní poradce ministerstev. 

Jinými slovy: vláda, která padla na tom, že nedokázala prosadit odvody, si na poslední chvíli zákonem ochránila ty, kdo nenastoupili. A pak šla k volbám.

Datum 27. října přitom nebylo revoluční. Odpovídalo řádnému ústavnímu termínu -  třetímu úterý měsíce chešvanu. Kneset tedy ukončil svůj život o několik měsíců dřív, ale volby se konaly v ústavním termínu. Formálně předčasné, fakticky řádné. 

Tábor, který chtěl Netanjahua vystřídat, šel do voleb rozdělen na tři samostatné subjekty.

Největší z nich je Jašar! Gadiho Eisenkota. Není to stará strana, která změnila značku. Je to nový projekt, který kolem sebe Gadi Eisenkot bývalý náčelník generálního štábu postavil během několika měsíců. Přibral expředsedu Šin Bet Jorama Kohna, bývalé ministry - Matana Kahana, Orit Farkash-Hacohenovou, Šaula Meridora a mnoho dalších. Dvaadvacet mandátů pro subjekt, který před rokem neexistoval, je největší personální příběh těchto voleb. Možná to ale ani tak nebude stačit na nic jiného než opozici.

Druhý je Bejachad. Naftali Bennett se vrátil z politického důchodu, spojil se s Ja'irem Lapidem a jeho Yesh Atid a šel do voleb na jedné kandidátce; Lapid byl dvojkou. Dvanáct mandátů je méně, než jim průzkumy slibovaly. 

Třetí jsou Demokraté Ja'ira Golana. A Binjamin Ganc, který v roce 2022 vedl Národní jednotu s dvanácti mandáty, oznámil odchod z politiky ještě před volbami.

Nicméně ani sjednocená opozice by většinu neměla. Dvaadvacet plus dvanáct plus osm plus Libermanových sedm je 49. Bez arabských stran to nejde. Skutečný spor tedy není o tom, jak se opozice rozdělila, ale o tom, jestli dokáže přijmout hlasy, jež jí nabízejí arabští voliči.

Tady začíná to, co bude v izraelské politice rezonovat nejdéle. Spor o to, jaké většiny lze vůbec sestavit.

Netanjahu ve svém projevu řekl, že pravicový blok má „zřetelnou, rozhodující většinu mezi sionistickou veřejností, v celé židovské veřejnosti“. To není výmysl. Mezi židovskými voliči skutečně vede. Jeho argument stojí na představě, že arabské strany nejsou legitimní součástí rozhodování o vládě a v jeho podání jde dokonce o „strany, které zastávají likvidaci státu“. 

Ja'ir Golan, předseda Demokratů, na to ve středu ráno odpověděl na síti X větou, která je přesně tak jednoduchá, jak vypadá: „Umím počítat, 65 je víc než 55.“ A dodal: „Nesmíme už přijímat Netanjahuovo rasistické dělení na židovské a arabské hlasy. Hlas izraelského občana v Tajibě má přesně stejnou váhu jako hlas občana v Giv'at Šmu'el.“

Jeho matematika je 49 mandátů změnového bloku plus 17 arabských. Dohromady 66. V okamžiku, kdy Golan příspěvek psal, mu to vycházelo na 65 - Ra'am měl tehdy čtyři mandáty a Společná listina dvanáct. Během dopoledne se to překlopilo na šest a jedenáct, takže dnešní číslo je 66. Princip zůstává.

A tím se dostáváme k jádru věci: Izrael nevolil jednu většinu, ale vyrobil dvě, které se navzájem vylučují. Netanjahuova je židovská a sionistická. Golanova je občanská a izraelská. Obě jsou aritmeticky pravdivé. Ani jedna z nich ale nedá dohromady vládu, která přežije hlasování o důvěře - protože v obou chybí stejných sedm hlasů.

Pokud existuje v těchto volbách jedna osoba, na které visí výsledek, je to Avigdor Liberman. Jeho Jisrael Bejtejnu má sedm mandátů. Netanjahu potřebuje právě sedm. Liberman je jediný, kdo je aritmeticky k dispozici, a zároveň jediný, kdo to opakovaně odmítl.

„Netanjahu se chová jako šéf zločinecké organizace. Musí odejít z jeviště,“ řekl v noci ze 27. na 28. října ve svém štábu. Podle izraelských médií už dřív uvedl, že s Netanjahuem nebude sedět, „ani kdyby se svět obrátil“. A podle listu Makor Rishon nepodpoří ani žádnou menšinovou vládu. Druhou citaci jsem ověřil jen v titulku, ne v plném textu — před publikací ji doporučuji dohledat.

Pokud platí obě Libermanovy červené linie, je to past: bez něj Netanjahu vládu nesestaví, s ním ji nesestaví také — protože by musel usednout s mužem, kterého označil za zločince. A změnový blok bez něj nemá na menšinovou vládu, protože Liberman menšinovou vládu odmítá.

Zajímavá je v tomto světle i poznámka, kterou má podle serveru Ynet mít Trumpovo okolí: vláda s Ben Gvirem není možnost. To je útok na vlastní blok — Ocma Jehudit má sedm mandátů, takže 54 minus 7 je 47. Americký prezident, který Netanjahua před volbami otevřeně podpořil a po volbách na X napsal, že „z jeho podpory vzešla remíza, možná vítězství Netanjahua“, tak podle všeho nechce vládu, kterou by jeho vlastní podpora umožnila.

Aritmetika nabízí několik cest. Politicky použitelná je možná jedna.

54 + Liberman = 61. Jediná čistá cesta pro Netanjahua. Liberman ji vylučuje.

54 + Ra'am = 60. Nestačí. A Ra'am do vlády s Ben Gvirem nepůjde.

49 + Ra'am = 55. Nestačí. 

49 + Společná listina = 60. Nestačí. 

49 + obě arabské = 66. Matematicky možné, politicky jen jako menšinová vláda s podporou. Mansúr Abbás v rozhovoru pro N12 řekl: „S čísly, jaká jsou teď, žádná vláda není. Ale počkejme na skutečné výsledky.“ A dodal větu, která je pro změnový blok klíčová: „Pokud mi prezident uloží sestavení vlády, nepředložím vládu v čele se sebou, ale dokážu Knesetu vládu přinést.“ Džabárín to řekl ostřeji: „Proti vládě krve, proti politice nadřazenosti, rasismu a vylučování nabízíme alternativu. Změna vede přes židovsko-arabské partnerství, skutečné a rovné.“

27 + 22 + 12 = 61. Tohle je aritmetická perla: Likud, Jašar! a Bejachad dají dohromady přesně 61 - „sionistická“ vláda bez charedim, bez Arabů a bez Ben Gvira. Přesně to, co Netanjahu nazývá sionistickou většinou. Politicky je to krajně nepravděpodobné, protože Bennett i Lapid Netanjahua odmítají. Ale jako argument to funguje dokonale: kdyby Netanjahu myslel svou větu vážně, měl by po ruce vládu. Nemá ji, protože jeho skutečná koalice je jiná.

27 + 22 + 12 + 8 + 7 = 76. Široká jednota bez charedim a Arabů, o které mluví komentátor Amit Segal: mandát by dostal Eisenkot a Likudu by nabídl vládu bez svých dosavadních partnerů. To by znamenalo, že se Netanjahu vzdá svého bloku a s ním i ochrany, kterou mu blok poskytuje v jeho vlastním soudním procesu.

Tady je totiž kontext, který se občas ztrácí: Netanjahu je obžalovaný. Jeho výpovídání skončilo 24. června 2026 po 98 jednáních, od 4. října soud nařídil pět jednacích dnů týdně a tento týden vypovídá exprokurátor Avišaj Mandelblit. Rozsudek není. Existuje žádost o milost, kterou prezident Herzog nevyřídil, a v květnu 2026 dala nejvyšší státní zástupkyně souhlas k jednání o dohodě o vině a trestu. Právní asymetrie je přitom pozoruhodná: obžalovaný z korupce nemůže být ministrem, ale může být premiérem. Vláda, která stojí na jeho křesle, je pro něj existenční, ne jen politická. 

Ve čtvrtek 29. října dokončí Kneset počítání dvojitých obálek. Do 4. listopadu mají být zveřejněny oficiální výsledky. Desátého listopadu se ustaví nový Kneset a už v tuto chvíli se mluví o tom, že blok změny chce vyměnit předsedu Knesetu. Mezi jmény padli Oded Forer z Jisrael Bejtejnu a Elazar Stern z Jašar!.

Pak přijde prezident Herzog. Podle základního zákona o vládě musí do sedmi dnů od zveřejnění výsledků pověřit poslance, který s tím souhlasí a není přitom vázán na vítěze voleb ani na počet doporučení. Rozhoduje odhad, kdo má největší šanci sestavit vládu, která získá důvěru Knesetu. Pověřený má 28 dnů, prezident může prodloužit nejvýše o 14. Při neúspěchu má prezident tři dny na to, aby pověřil jiného poslance - ten má 28 dnů bez možnosti prodloužení. Pak přichází mechanismus, který u nás už neznáme: během 21 dnů může 61 poslanců písemně požádat o pověření konkrétního poslance, prezident tak učiní do dvou dnů a pověřený má 14 dnů. Když selže i to, Kneset se považuje za rozpuštěný a volby se konají do 90 dnů.

Herzog dal najevo, že chce rozhodnout „příští týden“. A ještě před volbami řekl něco, co je pro tento okamžik podstatné: „Nemyslím, že prezident Spojených států nebo kdokoli jiný může zasahovat do mého uvážení - to se musí opírat o určitá fakta a uvidíme, jaká fakta to jsou." Dopředu tak odmítl, že by se snad Donald Trump mohl vměšovat do povolebního dění v Izraeli.

Je na těchto volbách něco povzbudivého? Možná ano, ale ne v tom smyslu, v jakém by člověk čekal.

Účast 77,7 procenta je nejvyšší od roku 1999. Arabští voliči přišli v osmdesátiprocentním počtu - tedy v míře, kterou část komentátorů čekala jako odpověď na roky vlády, jež arabskou společnost odstavovala na okraj. Vojáci volili v míře, která nemá obdoby, část z nich v poli. Země, která je tři roky po 7. říjnu 2023 a stále bojuje na několika frontách, dokázala zorganizovat volby, které většina světa považovala za nemožné.

A přesto: rekordní účast nevyrobila rozhodnutí. Protože oba tábory mobilizovaly své vlastní voliče, ne ty nerozhodnuté. Když se podíváte na mapu měst, je to vidět: nejvíc pro Likud hlasovali v Avivimu (68,2 procenta), v Dovavu (66,1) a ve Šdej Trumot (65,4). Nejvíc pro Jašar! v Isfiji (64,2), v Dalijat al-Karmel (55,6) a v Tel Jicchaku (52,7). Dvě země, jedna volební místnost.

Trh to pochopil rychle. Index TA-125 ve středu odepsal 1,75 procenta, index bank tři procenta, šekel oslabil k hranici 3,1 za dolar. Investoři nesázejí na to, kdo vyhraje. Sázejí na to, že se měsíce nic nestane.

A tak zůstává poslední věta, kterou je možné tyto volby uzavřít. Amir Ohana, předseda Knesetu, ji řekl v červenci, když se jeho sněmovna loučila: „Vstupujeme do volební kampaně, která přirozeně zostřuje postoje a vede boj idejí, ale doufám, že se sem brzy vrátíme a budeme si pamatovat, že přes všechny spory nejsme nepřátelé, ale partneři.“

O čtyři měsíce později má Izrael dva tábory, které si oba myslí, že vyhrály, a žádného partnera, se kterým by se dalo sestavit vládu. Otázka, která teď visí ve vzduchu, není, kdo vyhrál. Je to, jestli některá z těch dvou většin dokáže uznat tu druhou.